Schůzky probíhají
v klubovně ve čtvrtek od 16:30 do 18:30 hodin a jmenují se takto:
6. září – 1. – S chutí do toho a půl je
hotovo
13. září – 2. – STO,
dvě stě, tři sta…
20. září – 3. –
Expedice Alnus
27. září – schůzka není – odjíždíme na víkendovku
Klubovní den v sobotu 8. září (716.)
Dobrovolníky ochotné pomoci s údržbou zahrady u klubovny očekáváme
v klubovně v sobotu 8. září ve 14 hodin. Jde o pracovní akci na
odpoledne, bez her. Pokud by Laďka potřebovala ve stejnou dobu pomoc
s přípravou pohádkového lesa, má přednost.
Pohádkový les s Krtečkem v neděli 9. září (717.)
Krteček zve všechny děti do pohádkového lesa u Bažantnice.
Začínáme v neděli 9. září ve 14 hodin u mysliveckého srubu u Kaly.
Čtyřiadvacetihodinovka Až na dno od pátku 14. do neděle 16. září (718.)
Víš, co vlastně zvládneš? Můžeš se přesvědčit na čtyřiadvacetihodinovce „Až na dno“ ve Vraném nad Vltavou a okolí, při které máš během jednoho dne nachodit, naběhat či naplazit co nejdelší vzdálenost. Soutěžní čas se počítá od pátečních 21 hodin do sobotních 21 hodin, v tomto čase si každý může chodit, běhat, plazit, odpočívat a tak podle vlastního uvážení. Zúčastnit se mohou nejen ostřílení borci útočící na stokilometrovou nebo aspoň šedesátikilometrovou metu, ale i menší Kajky, které si „to“ chtějí jen zkusit.
Při této zcela dobrovolné náročnější akci zajišťujeme pouze společnou dopravu a registraci na místě. Pochodové tempo, dávkování jídla a spánku si určuje každý sám nebo spíše ve své skupince. Na noc vytvoříme skupinky, které budou chodit společně, podle možností s dospělým doprovodem. Kojence, batolata a další menší děti doprovodíme ve skupině i přes den. Spí se ve stanech, které si vezeme, na základně bude pitná voda, WC a možnost vařit v kuchyňce. O jídlo se stará každý sám; pokud se zúčastní více droboti, domluvíme na schůzce 13. září společné vaření.
Na akci se srazíme v pátek 14. září v 17:20 hodin na nádraží. Nezapomeňte si tramvajenku, pokud ji máte, ušetříte. Sanitární vlak s troskami účastníků přijede na hostivické nádraží v neděli 16. září ve 13:31 hodin, rodiče žádáme o osobní odběr, abychom nemuseli zřizovat lazaret.
Kdo se chce zúčastnit, odevzdá nejpozději na schůzce ve čtvrtek 13. září přihlášku podepsanou od rodičů. Účastnický poplatek vybereme v závěru akce podle skutečných nákladů, které bude tvořit jízdné, registrační poplatek (ten býval 20 Kč za kus) a v případě společného vaření i potraviny. Kdo 24-hodinovku nezná, přečte si dále v KK několik rad k akci.
Podzimní pomoc přírodě u Hostivických
rybníků v neděli 23. září (719.)
Udržení pořádku u Hostivických rybníků si žádá pravidelnou úklidovou
brigádu. Na neděli 23. září tedy objednáváme příjemné podzimní počasí,
kontejner a pytle na odpad a občerstvení pro účastníky, mezi kterými jistě
nebudou chybět Kajky. Začínáme v 9 hodin u mysliveckého srubu u Kaly,
s sebou obvyklé pracovní oblečení a rukavice. A pozor, Jirka vyhlašuje
zvláštní sladkou cenu za nejzajímavější nalezený odpadek!
Svatováclavská víkendovka
od čtvrtka 27. do neděle 30. září
(720.)
Při dokončování zářijového KK ještě čekáme na
potvrzení, že můžeme přijet na vyhlédnuté místo, kterým určitě nebudete
zklamáni. Ve čtvrtek 6. září na první schůzce už by mělo být jasno, i když bude
třeba zatažená obloha, takže očekávejte podrobnější informace.
Dále zveme
Historická vycházka do Jenečka v sobotu 22. září
Pro hostivické zájemce jsme připravili novou sérii vycházek po starých
částech města, kterou zahájíme v Jenečku v sobotu 22. září ve 14
hodin na hřišti v Družstevní ulici. Cílem je ukázat, co víme o historickém
vývoji města, a také se pokusit získat další informace a podklady. Prozatím
nejsme rozhodnuti, jestli připravíme zvláštní program pro děti, ale kajčí
zájemci o historii jsou určitě zváni i bez toho.
Připravujeme do konce roku
sobota 6. října – historická vycházka do
staré Hostivice
sobota 12. října – hostivická drakiáda
neděle 13. října – ptačí festival u Hostivických rybníků
sobota 20. října – historická vycházka do
starých Litovic
středa 24. – neděle 28. října – podzimní prázdniny
sobota 3. listopadu – výprava za pražskými pověstmi
sobota 17. listopadu – oslava 14 let Kajek
pátek 23. – neděle 25.
listopadu – víkendovka
sobota 1. prosince – den lidových řemesel
sobota 15. prosince – jednodenní výprava
sobota 22. prosince – vánoční schůzka
Oddílové zprávy
Věci úřední
Protože možná přijdou nějaké nové ovečky, opakujeme základní oddílové informace. Členem se zájemce stává po několika zkušebních schůzkách, vyplnění přihlášky a zaplacení členského příspěvku. Podrobnější informace jsou ve vstupním oddílovém lejstru. Stávající členové platí vždy začátkem kalendářního roku, takže teď nemají žádnou peněžní povinnost. Členům, kteří nám dodají vlastní fotku a 10 Kč nabízíme zařízení průkazky mladého ochránce přírody, na kterou lze získat slevy na vstup do některých muzeí a bezplatný vstup do jeskyní.
STOvka
K září a říjnu neodmyslitelně patří soutěž tělesné obratnosti – STOvka. Kdo se těší, má malé, naprosto bezvýznamné, nic neříkající a lehko smazatelné plus. Kdo si snad řekl: „Už zase!“, určitě s hrůzou vzpomíná na shyby nebo jiný těžký cvik a měl by honem rychle začít trénovat. Ve STOvce se udělují body za zvládnutí předepsaných cviků, a kdo zvládne všechny cviky, dosáhne celkem STO bodů. Těch, kdo by někdy dosáhli na plný počet bodů, není mnoho, ale jednou Týna získala dokonce přes 170 bodů, když STOvku dokončila a pustila se do ní znovu.
A tady je přehled cviků do STOvky s bodovým hodnocením: kotoul vpřed 1, kotoul vzad 2, kliky 2, dřepy 1, dřepy s výskokem 2, dřepy na jedné noze 5, předklon – prsty k zemi 1, předklon – dlaně na zem 3, švihadlo 2, švihadlo třemi způsoby 4, svíčka 1, stoj na hlavě 2, stojka 3, most z lehu (mladší skok na jedné noze) 2, nohy za hlavu 1, kolébka 1, stoj na jedné noze 2, chytit ruce za zády 1, výskok z kleku 4, hvězda (mladší sudy) 4, žabáci 1, sbírání kamenů 3, chůdy 4, holubička 1, kozáček 5, lezení na strom 2, přechod po padlém kmenu 2, průvlek 3, shyby 5, přednožování 5, skoky přes lano 3, ručkování 3, šplh po laně (mladší házení míčku) 3, hod na cíl 3, psaní čísel nohama 4, umba-umba 4, semafor 3, vis 3 a hod polenem 1.
Soutěž od Alíka
Ahoj mladší, střední a
větší Kajky, mám tady pro vás jednu malou soutěž:
Každý z
vás si přinese na schůzku fotku nebo obrázek svého mazlíčka a ty fotky se dají na
jednu nástěnku a budou se hodnotit, který je nejhezčí, samozřejmě jsou hezcí
všichni, ale ten, kdo vyhraje, dostane takovou malou cenu pro svého miláčka!!!
:O)
Tak Kajky, noste fotečky svých miláčků!!!!!!
Tak
ahoj střední Kajka Alík :O)
Fotky a obrázky očekáváme
do schůzky ve čtvrtek 4. října, pak je vyhodnotíme.
Jirkovo
oblíbené domácí zvíře
Několik rad ke
24-hodinovce zejména pro ty, co to ještě neznají…
Co je dobré mít s sebou: jídlo dle vlastního uvážení (vajíčka natvrdo, šišky salámu, zrní, půlku
selete, zavináče, utopence, …); vhodné oblečení i obutí (podle zkušenosti budou
chodidla na konci dvojnásobná), mohl by se hodit i spacák, masážní emulze a
podobné nesmysly. V noci se neztratí baterka, aspoň se neztratíš a
myslivec si tě nesplete s divočákem.
Co je dobré mít za sebou: několikaměsíční intenzivní trénink – alespoň 500 km týdně, z toho
polovinu ve vysokých horách (lze nahradit výběhy na Sněžku – upravit pak nutně
dávku Novákovým koeficientem K=3,67 nebo na Říp – K pak ale činí 7,17); denní několikahodinové
hluboké a ještě hlubší meditace pod vedením východních mistrů (nejlépe z
buddhistických klášterů z Ladakhu, pokud budou mistři
z Olomouce, je třeba násobit čas 7,63×).
Obrázky z minulého ročníku
Obutí je asi ze všeho nejdůležitější a do značné míry rozhodující. Nelze jít
např. v kanadách, keckách, polobotkách apod. (Vlastně lze, ale ty
následky.) Důležitá je kvalitní sportovní obuv s pořádnou podrážkou, která
má alespoň částečně zpevněnou klenbu a něco odpruží. S tím samozřejmě
souvisí i dobré vložky do bot a několikery ponožky.
Neztratí se ani náplasti, obinadlo, dezinfekce, krém či masážní emulze.
Oblečení přiměřené podmínkám. Člověk by neměl prochladnout, když bude třeba celou
dobu pršet.
Pití je další veledůležitá věc, zejména pro ty, kdo se chystají i běhat. Je
třeba dodržovat pitný režim. Voda a běžný čaj budou k dispozici, ale pro
takovou akci mohou mít něco do sebe i tekutiny jako je opravdu kvalitní čaj,
iontový nápoj, minerálka, šťávy z ovoce apod.
Jídlo je samozřejmě vhodné především lehké, vydatné, takové, které se dá jíst
za chůze či běhu. Nutné je něco pro rychlý přísun energie, např. čokoláda.
Ovšem pouze a jen sladkosti nelze doporučit. Potěší jogurtík,
polévka i kus slaniny (podle nátury). Ne každý bude neustále na cestě.
Je třeba si uvědomit, že člověk stráví běžný pracovní den a na jeho konci se vrhá do 24 hodin
pohybu. Nelze tedy předpokládat, že by vše zvládl bez spánku. Proto je nutné si
celou tuto dobu rozvrhnout. Jak, to je věc velmi individuální, ale pro dosažení
kvalitního výkonu dost podstatná.
Stříbrná nit
Po deseti vyhodnocených kolech z minulého školního roku máme ve
Stříbrné niti celkem 132 bodů. Za trávy jsme získali 7 bodů a za modely
chrostíků 9 bodů (jeden je i na fotce v tištěných Juvech).
Fotoseriál Nejsem ošklivá igelitka, ze kterého
otiskujeme ukázky, byl oceněn plným počtem 10 bodů a v Juvech
je z něj hned několik ukázek. Do minulého školního roku patří ještě 11. kolo
(mechorosty, nácvik evakuace a jedení čínskými hůlkami), do kterého můžeme
odpovědi posílat do pátku 7. září. Zkoušel-li se někdo z vás úkolům věnovat,
přineste mi je k odeslání.
Výsledek z minulého roku nám může být
motivací pro rok další – podaří se nám získat alespoň stejně bodů? Zadání
prvních tří úkolů vypadá zajímavě:
1. Jistě znáte ty základní houbařské zkazky: „Houba vyroste
za jeden den,“ „Jak se na houbu jednou pohlédne, tak již neroste,“ ... jak
je to ale doopravdy? Navrhujeme vám učinit jednoznačný experiment, který obě
předchozí tvrzení buď potvrdí, či vyvrátí. Vaším úkolem totiž bude zjistit, o
kolik milimetrů (?) vyroste běžná lesní houba právě za 24 hodiny.
Určitě vás také bude zajímat spousta dalších
otázek (která houba roste nejrychleji, zda houba roste více do výšky či
klobouček, závislost na okolních podmínkách, ...), které však ponecháváme
již na vás.
2. Nejnovějším hitem všech stavebních firem je při nabídce nových
domů uvádět, „jak daleko je obydlí od nejbližší přírody“ – ano, „bydlení
uprostřed přírody“ je zejména pro městské lidi mohutným lákadlem (chápu však,
že pro obyvatele opuštěné hájenky někde v lesích to takový trhák není).
A jak jste na tom vlastně vy? Pokud budeme za
onu „přírodu“ považovat přirozené prostředí, kde člověk může zaslechnout pouze
hlasy ptáků, jak daleko máte vy klubovnu (třídu, místo schůzek, ...) od
takové nejbližší přírody? Jak dlouho vám trvá, než se do této „přírody“
průměrnou chůzí dostanete? A jak daleko do přírody mají členové vašeho
kolektivu – všichni stejně, nebo je na tom někdo trochu lépe?
3. Jen si to představte: na procházce s tím vaším velkým hafanem
se vám v lese ztratilo vodítko i s obojkem, okolo brousí nějaký
navztekaný myslivec výhružně hledící na psa bez vodítka (což odporuje zákonu a
tedy hrozí, že psa nemilosrdně zastřelí), a tak honem, co dělat? Inu, nic jiného
nezbývá než vytáhnout tkaničky a z přírodního materiálu honem zkusit vyrobit
nouzový obojek. Naštěstí je okolo plno surovin, a tak honem do díla ...
Ano, čtete dobře: vaším cílem bude pouze z
přírodního materiálu vyrobit nouzový obojek pro psa. Věřím, že jej také
vyzkoušíte a tím prověříte jeho kvalitu.
Tyto úkoly máme plnit a zprávu o nich odeslat
do 2. listopadu. Další úkoly se budou vždy začátkem měsíce objevovat na
nástěnce v klubovně (pokusím se sem dávat i naše odpovědi a počty bodů za
jednotlivé úkoly) a v nejbližším vydání Kajčího křiku (zde to bude skoro s
měsíčním zpožděním). Na řešení každého námětu jsou asi 2 měsíce a samozřejmě
nemusíme plnit všechny, ale jen ty, které nás (dohromady, někoho jednotlivě či
v malé skupince) zaujmou.
Alena
Kajka
mořská (Somateria mollissima)
Kajka mořská je nejznámější a
nejrozšířenější z kajek. Hnízdí na severním pobřeží Evropy, Islandu, Grónska a
části Severní Ameriky a severovýchodní Sibiře. Je největší potápivou
kachnou, neboť měří kolem 60 cm a váží 2 až 2,5 kg. Na kajčí hlavě je nápadný
neznatelný přechod čela v zobák. Kačer kajky je na temeni černý, v týle a
po stranách krku světle zelený. Hlava, krk, hřbet a horní křídelní krovky jsou
bílé. Prsa mají pěkný narůžovělý nádech. Břicho a boky jsou sytě černé, zobák
špinavě zelený. Kačer kajky je jediná kachna, která má černé břicho a bílý
hřbet. Obyčejně to bývá u kachen obráceně. Samice je tmavohnědá, hustě černě
proužkovaná.
Kajku poznáme v přírodě i podle letu.
Všechny kachny totiž v letu prudce, pravidelně a bez přestání mávají křídly.
Jediná kajka létá tím způsobem, že chvíli mává křídly, chvíli plachtí. Nese při
tom hlavu poměrně nízko. Kačer se ozývá daleko slyšitelným „uhú
– uhú“ nebo „ah – ah.“ Kachna má hluboký chraplavý hlas, kterým se také ozývá,
svolává-li mláďata.
Kajky poskytují mnohonásobný užitek
obyvatelům oblastí, v nichž hnízdí. Hlavním a nejcennějším kajčím produktem
jsou kajčí kožky a prachové peří. Udává se, že pro naplnění jednoho polštáře a
peřiny je třeba peří z asi 50 hnízd kajek. Obyvatelé Grónska kajkám pravidelně
vybírají vejce a konzervují je velmi jednoduše: nechávají je zmrznout. Kajky se
živí vodními korýši a měkkýši, vzácně drobnými rybkami, samičky v době
rozmnožování přijímají i rostlinnou potravu.
Kajka mořská se dostane vzácně i na naše
vody. Bývají to zpravidla samice nebo mladí ptáci. Vybarvení samci jsou u nás
řídkými hosty. Např. v osmdesátých letech se kajka vzácně zatoulala i do
Prahy-Počernic. Můžete ji vidět v pražské zoologické zahradě, kde ji chovají.
Z odborné literatury pro
hostivické Kajky připravil v prosinci 1995 Milan Damohorský
Dokážete podle popisu
vybarvit kajku?
Stalo se
Tábor „Rok v Dědově“
V neděli 15. července jsme se sešli u klubovny,
abychom se vypravili na cestu plnou překvapení, her a soutěží. Odjíždělo nás 81
a letos jsme se rozhodli prozkoumat celý rok.
Po příjezdu do
tábora nás přivítalo slunečné počasí a příjemný personál rekreačního střediska Klučanka v Dědově, který je součástí Teplice nad
Metují. Při prvním setkání a seznámení s pravidly tábora ještě nikdo
nevěděl, jaké téma má náš tábor. Následovala první odpolední soutěž, která
k němu všechny dovedla. Sedm skupinek
se snažilo odpovědět správně a v nejkratším čase na 55 otázek, které se
týkaly jednotlivých částí roku. Elita našeho tábora (deváťáci)
se společně s vedoucími vydala na průzkum okolí. Jejich cílem se stala
nedaleká hora Ostaš.
Nikdo ale netušil, že pozůstatky orkánu Kyrill a
vydatné deště uplynulých dnů udělají z cesty dobrodružnou výpravu do
neprostupných lesů, plných blátivých cest. Účastníci výpravy se nevrátili moc
nadšeni krásami okolí. Zato druhá část, která šla prozkoumat možnosti koupání,
přišla nadšena splavem na řece Metuji. Večer jsme definitivně program tábora
zahájili. A kdy rok začíná? No přece, když ten starý končí na Silvestra a to je
veselo. Nejprve jsme si zahráli pantomimu a pak jsme se vrhli do víru tance.
Pondělí – byl tu
druhý den. Přišla tuhá zima a zimní olympijské hry. Všichni si mohli vyzkoušet
rychlobruslení, sáňkování, běh na lyžích, biatlon. Celé skupiny předváděly
krasobruslařské kreace, skákaly na lyžích.
Odpoledne nás postihlo úmorné horko, a tak hurá k řece. Tady byla
studená voda a další soutěže. No a večer? Je zima – tak přece masopustní rej a
veselé soutěže.
V úterý přišlo
jaro a s ním otvírání studánek, výroba Morany, uklízení přírody, hraní
kuliček, malování kraslic. Všichni si pomalovali tričko, aby je velikonoční beránek
nepokakal. Společné luštění šifry či drátování kamínku byly dalšími úkoly
tohoto dne. Soutěže jsme střídavě hráli v táboře i v příjemném
chládku u řeky. Tam kluci dokončovali stavbu hráze, aby bylo více vody na
koupání. Večer musela každá skupinka společně najít velkopáteční poklad. Čas
zbyl i na hraní vybíjené.
Středa uprostřed
týdne, čas jako stvořený pro letní výlet do nedalekých skal. To, co se ale
stalo ve čtyři hodiny ráno, změnilo všechny plány. Bouřka a déšť
v blízkosti skal byly jak v hororovém filmu. A tak se
z plánovaného léta stal deštivý podzim doplněný o poslední dny teplého
léta. Prostě při hře jde měnit roční období podle přání.
Dopoledne jsme
bojovali o Klíče k pevnosti Dědov, což bylo
kolečko soutěží a her zaměřených na zručnost, pozornost i vědomosti. Odpoledne
přišla doba pouštění draků, každá skupinka se pokusila vyrobit toho nejhezčího.
Nejúspěšnější částí odpoledne byla malá kvizová hra v lese. Večer jsme se
bavili navzájem. Skupinky si připravily představení z předem vylosovaných
reklam. Všichni se snažili, byla spousta legrace i pravá táborová diskotéka
doplněná o soutěže.
Ve čtvrtek se nám
vrátilo léto, a tak jsme se vypravili na výlet do Adršpašsko-Teplických skal,
který jsme zahájili dobrodružnou jízdou vlakem z Dědova do Adršpachu. Tady
začala cesta našeho celodenního putování. Prošli jsme malý i velký okruh
skalního města, kde jsme obdivovali překrásné pískovcové útvary, a pokusili
jsme se poznat, zda se podobají svému jménu. Strach, že někteří neprojdou Myší
dírou, byl zbytečný. I ramenatý Vláďa a korpulentní Jitka prošli. Pak nás naši
průvodci Vašek s Michalem a Ondrou zavedli do Vlčí rokle, která Adršpašské
skály spojuje se skalami Teplickými. Na úzkých cestičkách, které vedly nahoru a
dolů a na dřevěných žebřících i můstcích si každý vyzkoušel svoji fyzičku i
odvahu. Na konci Vlčí rokle se skupina mladších oddělila a vrátila se do tábora
vlakem. Ti zdatnější prošli, krásnou krajinou Teplických skal až do Dědova. Po
návratu se všichni těšili na večeři a chvíle zaslouženého odpočinku. Netrvalo
dlouho a kluci už zase kopali s mičudou a děvčata se vrhla na různé
sportovní hry. Jaký by to byl tábor bez táboráku. Elita tábora se pokusila
připravit táborový oheň. Dříví se podařilo sehnat, ale včerejší i předchozí
deštivé období udělalo své. Zapálit oheň byl nadlidský úkol, který se však
nakonec podařil. Mohli jsme se tak vrátit do období jara a spálit Morany. Nebo
to snad byly čarodějnice z Filipojakubské noci? Každý mohl zapojit svojí
fantazii. A protože jsme již v začátku řekli, že naše hra umožňuje skákání
v čase, doplnilo upalování čarodějnic letní zpívání u ohně. Už se začalo
stmívat, ale i trochu pršet a my opět skočili do podzimu. Přišel čas halloweenských strašidel a s ním noční bojová hra.
Pátek, den
poslední. Čekal nás den s obdobím Adventu a Vánoc. Dopoledne jsme se
věnovali ve skupinkách vánočním přípravám. Na jednotlivých stanovištích jsme
vystřihovali betlém a vyráběli ozdoby na náš vánoční
stromeček. Jednotlivé skupinky si vyzkoušely znalosti o tradicích českých Vánoc.
Zajímavé bylo stanoviště „čertovská lízaná.“ Každý si musel vytáhnou kartu
čerta a splnit zadaný úkol. Najít ořechy v některé ze skrytých lahví byl
úkol pro odvážné (v některé byli slimáci, v jiné směs slizu), stejně jako
umýt nohy vrchního čerta. Co bylo dál? Výroba dárku pro kamaráda, řetězu (na
překážkové dráze). Každý si musel ulovit kapra a společně se celá skupina
musela postavit na co nejmenší andělský mrak. A protože byla opravdová „ladovská zima,“ oblékla každá skupina jednoho z členů
do co největšího počtu oblečení. Odpolední program zahájil předvánoční úklid –
balení. Úmorné horko nás vyhnalo opět k řece. Po návratu jsme se proběhli
po táboře, abychom odpověděli na 15 otázek, které se týkaly celého týdne. Na
závěr jsme si přečetli o jednotlivých měsících a snažili jsme se je podle
ukázek poznat. Pak už jsme ozdobili stromek a mohla začít nadílka. Celý tábor
uzavřela diskotéka s taneční soutěží.
V sobotu
dopoledne naskákali všichni do autobusů a plni zážitků se vrátili do svých
domovů.
V závěru bych
chtěla poděkovat všem, kdo dali kousek ze své zasloužené dovolené dětem a
zpříjemnili jim tak několik dnů prázdnin.
Jitka
Toulky slovenskou Malou Fatrou
Motto: „Mně se tu nélíííbííííííí…“
S pokyny pro slovenský tábor jsem si dal
opravdu načas, ale i tak se přihlásilo sedm Sněhurek a jeden trpaslík: Lucka,
Maruška, Tereza, Bára, Jana, Dana, Bára Č. a Fífa,
doprovázeni Jirkou, Mirkem a Danou Č. Úprava termínu překazila účast Vojtovi,
kterého může těšit aspoň to, že snad všechny účastnice se mě jednotlivě
zeptali, kde že je Vojta a proč že nejede.
V pátek 17. srpna jsme se sešli večer na
nádraží a s přestupem z Buben na metro jsme se dostali na hlavní
nádraží. Holky se pokusily sbírat almužnu do čepice položené na zemi (Mirku,
proto se tam válela…), ale shromáždili jen jeden odpadek, který jim ještě
sebrala uklízečka. Na nástupišti se ukázalo, že vlak nepřivezl náš vagon, který
se měl připojit od jiného vlaku, samozřejmě zpožděného. Zatímco Dana
s Bárou již bydlely, my jsme se dočkali svých lehátek až o půlnoci. Lucka,
Maruška, Tereza a Bára si vymohly kupé pro sebe a kupodivu vydržely
v klidu až do Ostravy. Tam vystupovali spolucestující a pak jsem vždy ve
stanicích slyšel jejich chichotání. Zato Fífa zaspal
i pasovou kontrolu.
Do Žiliny jsme přijeli jen s hodinovým
zpožděním, takže již otevřel obchod. Nakoupili jsme a hned se nás ujal soukromý
dopravce, který nás za příznivou cenu dovezl až do kempu ve Varíně.
Postavili jsme stany, snídali, povalovali se a tak vůbec. Janu a Danu přivezli
rodiče těsně před odchodem na autobus, ale stejně si ještě postavily svůj stan.
První naše výprava směřovala z Terchové do Tiesňav na vedlejší hřeben s nejvyšším vrcholem Sokolie. Poprvé jsme se dostali nad 1000 metrů nad mořem a
došlo i na očekávané řetězy. Leckdo odbyl snídani a trochu jsme podcenili
všeobecnou žravost, takže vznikaly různé pomluvy o týrání hladem a podobné
nesmysly. V sedle Príslop jsme se po jistém
dohadování rozhodli sestoupit do údolí neznačenou cestou nakreslenou
v mapě. Tedy v mapě byla až do údolí, ale ve skutečnosti se po čase
jaksi vytratila. Aspoň jsme si užili sestup svahem do údolí a cestu kolem
divokého potůčku s různými skalními stupni, který v údolí končil
v rozkošných kopřivách. Zbytek cesty na autobus už nestojí za zaznamenání.
Večer jsem se pokusil nabídnout dvě drobné hry, bez většího úspěchu. Více se
líbila spontánně vzniklá honička.
Na neděli jsme si naplánovali výstup na Rozsutce, z nichž ten větší, o pár metrů převyšující
jakousi Sněžku, je označován za nejkrásnější slovenskou horu. Nejprve jsme ale
ráno po vydatné polévce či snad vločkách zamířili do varínského
obchodu obohatit naše stravní dávky. Ze Štefanové jsme stoupali po zelené
značce do sedla Medziholie a Kajky se vlekly jako
zápach. V sedle jsme ale poobědvali a část výpravy omámena krásou hory
usoudila, že na její vrchol vystoupá za poloviční čas, než oznamuje ukazatel.
Ty nejrychlejší už jsem za chvilku neviděl, takže mi připadla role vedoucího,
který uzavírá výpravu. Po několika lezeních po skalách a řetězech jsme se na Veľkém Rozsutci kupodivu všichni
setkali. Cesta pak pokračovala po dramatickém hřebínku do sedla Medzirozsutce a na Malý Rozsutec.
Blížící se bouřka Malou Fatru minula, ale i tak jsme se raději na vrcholu moc
nezdržovali a vrhli jsme se na sestup příkrým kamenitým srázem s řetězy
mezi kosodřevinou. Dalším světlým bodem výpravy se stala kofola
v Bílém Potoce, která Daně asi nechutnala, protože ji raději vylila na
sebe. A ještě trocha statistiky, která nikoho nezabije: vzdálenost 11,7 km,
pohyb 4 hodiny 15 minut, přestávky 4 hodiny 20 minut, průměrná rychlost bez
přestávek 2,8 km/h, průměrná rychlost celková 1,4 km/h, to vše prozradila
moderní technika GPS. Po večeři hráli v kempu
pod přístřeškem jiní táborníci a když přestali, holky si vzali svoji kytaru.
Hráli někde stranou a při ukládání kytary do mého stanu jsem se raději nedíval
na hodinky.
Ačkoliv to tak úplně nevypadalo,
v pondělí byl odpočinkový den. Jirka s Mirkem nejprve vykoupili ve Varíně oba hlavní obchody a po snídani jsme odjeli
autobusem opět do Štefanové. Tentokrát nás čekaly Diery,
úzké rokle vymleté potokem ve vápencovém masivu. Ve Štefanové Kajky opakovaně
zkoušely uplatnit ceduli s nápisem SABOTÁŽ, kterou jsem předtím zabavil,
ale spolunocležník Fífa ji zrádně vrátil. Odpor
zlomila silná vůle vedení a také několik zastávek u občerstvoven
a prodejen suvenýrů. Jen jsme došli na horní okraj Horních Dier,
Fífa začal brblat, že ten nejhezčí úsek zůstává nad
námi a že on to ví, protože tam byli o letošních prázdninách s rodiči.
Nikdo ale nebyl ochoten si zajít, tak jsme raději poobědvali. Dámy nabídly po
mnoha předchozích trapných pokusech lukrativní sázku, na kterou jsem
přistoupil, takže čtyři účastnice dostaly přilepšení k obědu a za to mi
celou cestu Dierami opakovaně sdělovaly, že mě
nenávidí. V Dierách záhy došlo na žebříky nad
různými vodopády, někteří jsme až chrochtali nadšením. Obdobné potěšení
vzbudila Kofola v opravené roubence
Podžiar, kde někteří vyzkoušeli i půvaby místní kadibudky. Cestou do Dolních Dier
jsme ještě odbočili do krátkých, ale dramatických Nových Dier.
V Bílém Potoce jsme se rozhodli zajít
v Terchové k Jánošíkově soše. Tím se
širokému klubu Jánošíkových ctitelek splnilo velké tajné přání, takže ještě pod
kopcem se klaněly nápisu se jménem slavného zbojníka. Na kopec vyběhly skoro
rychlostí světla (c = 300 000 km/s) a snad i Jánošíkovy boty líbaly. U
rozpustilé mládeže se dá pochopit, že válela z kopce sudy, ale kouzlem
místa a okamžiku se nechal strnout i seriózní muž Mirek. Večer jsme zálibně
pozorovali bouři zuřící nad Velkou Fatrou a osvětlující celý obzor, bouře však
nedodržela obvyklý západní směr a záhy se přihnala nad nás. Zrovna jsem se
převlékal ve stanu, když vichr přešel ve slejvák, takže o okolním dění se jen
dohaduji. Zatímco jsem držel předsíň, aby ji neodnesl vítr, Kajky se schovaly
na dámských záchodech. Svědci tvrdí, že si odložily batohy do umyvadel a ešusy
na poličky pro hygienické potřeby. Po dešti jsme snědli stydnoucí večeři a
Kajky zmizely nalehko, bez pláštěnek v kempové restauraci, prý a snad na kofolu pro zahřátí. Se svými životními zkušenostmi jsem se
zahřál raději teplým oblečením… Po jejich návratu jsme zalézali, nazítří jsme
mířili na hlavní horský hřeben.
Úterní cesta po hřebenech začala tradiční jízdou
autobusem, tentokrát do Vrátné k dolní stanici lanovky. Když jsem
prozradil to sladké tajemství, že nebudeme šplhat dvě hodiny vzhůru pod
lanovkou, ale svezeme se, Kajky skandovaly tak mohutně, že se přidal i řidič
autobusu. Křesílka na horní stanici lanovky jsme jen vyzkoušeli a záhy už jsme
stoupali na vrchol Veľkého Kriváně, s 1709 metry
nad mořem nejvyšší kopeček Malé Fatry. Po včerejší bouři ani památky, jen se
ochladilo a dost foukalo. O hřebenovce se zase tak moc nedá napsat. Hřebenovku
a cestu po vrstevnici už si nikdo neplete, ale musíme přiznat, že řada
vedlejších kopečků je v mapě naznačena dost nenápadně. Tak jsme
pochodovali, občas se cpali, nepřehlédli jsme množství čučoriedek
hned u cesty a užívali si nádherné výhledy na vedlejší hřebeny i do údolí. Přes
Malý Kriváň a další kóty, z nichž jedna se jmenovala třeba Stratenec, jsme se dostali až na Suchý. Odkud už cesta jen
klesala, ale když jsme viděli chatu pod Suchým v hloubi pod sebou, Fífa trefně poznamenal do vrcholové knihy: „Ta chata je
daleko!“ K urychlení postupu jsem na rozcestí se žlutou značkou vyhlásil
sestupovou prémii, která opravdu není neplacenou reklamou jisté nápojové firmy:
příchod k chatě do půl hodiny, tedy v čase podle rozcestníku za malou
kofolu, do 20 minut za velkou kofolu.
Přiznávám, že jsme byli u chaty za neuvěřitelných 15 minut a čas ušetřený při
sestupu jsme promarnili na chatě. S ohledem na příznivý čas jsme odmítli
kratší cestu a sveřepě pokračovali po červené. V nezajímavých smrčinách se
Kajky zabavily diskusemi o kvalitách českého i světového filmu, které navázaly
na dřívější probírání školních i jiných témat.
Pak se vrstevnicová cesta zlomila směrem dolů
a po čase, který se nám zdál nepřiměřený, se vlevo pod námi objevily průhledy
na Váh a poté před námi zdivo zříceniny Starého
hradu. Jana, zásadová odpůrkyně návštěv všech hradů, zámků a podobných divných
míst, si posléze dokonce stěžovala, že jsme si Starý hrad neprohlédli
dostatečně, protože jsem nedovolil lézt ke všem zdem. Pod hradem se nenacházela
zkratka naznačená v mapě, takže jsme poctivě kolem Váhu s výhledem na
mohutnou zříceninu Strečno na protějším břehu prošli
po silnici až do Varína a do kempu. Vrátili jsme se
přesně se soumrakem. Po večeři došlo opět na hraní na kytaru, při kterém jsem
si uvědomil, jak moc se proměnil vkus. Žádné trampské odrhovačky, žádný Nedvěd,
žádný Žalman, z Nohavici jen Darmoděj, ale samé
nové písně i skladby v angličtině. Při zalézání do spacáku jsem projevil
přání, aby hra nepřesáhla půlnoc, takže jsem ji pak v jednu hodinu zatrhl.
Zpěvačky se tvářily dotčeně, že jsem překazil mezinárodní událost: Češi zpívali
s Němkami na Slovensku anglické písně…
Pozorovav po návratu z hřebene jistou sešlost
účastnic, slevil jsem z plánu na středeční výstup na Stoh, opět o pár
metrů nad Sněžku, a počítal jsem s vycházkou na Boboty
v Tiesňavách, pouhý kilometr nad moře. Kajky
proto s nadšením uvítaly ranní deštík, který překazil i tyto plány. Když
se nám podařilo překvapivě sbalit, vyrazili jsme tedy autobusem na kraj Žiliny
na Budatínský zámek. Před pěti lety mě v něm
celkem zaujala výstava drotárstva (drátenictví), ale
teď jsme se kvůli opravě zámku museli spokojit jen se dvěma malými výstavami.
Obtěžkáni batohy jsme se doploužili na žilinské nádraží a už nalehko jsme
zamířili do plaveckého bazénu. Voda byla mokrá, ale i když v ní neplavaly
kry, k bodu varu měla hodně daleko. Kajkám se i tak líbila a strávili jsme
zde několik hodin. Foťák jsem nechal v šatně,
takže snímky zmoklých slepic, totiž Kajek neexistují. Po koupeli už jsme si vybírali
restauraci, ve které bychom utratili zbytek slovenských bankovek i mincí, což
se nám několika chody podařilo. Jen jeden můj chod mi neudělal velkou radost,
protože se ho týkala ona sázka uzavřená v Dierách.
Vyzvedli jsme batohy, nechali Mirka, Danu a Báru na stráži a vyrazili do víru
nočního velkoměsta. Tedy aby nedošlo k mýlce, jen jsme se tak toulali
ztemnělými ulicemi. Při závěrečné hře na kytaru jsme pozorovali jednoho
zoufalce, co asi sedmkrát vyšel z herny vybrat peníze z bankomatu,
aby měl na zábavu.
Vlak přijel přesně včas, pasová kontrola na
nás zapomněla, do Prahy jsme přijeli na minutu přesně, vlak z Prahy domů
se také držel jízdního řádu a ještě nám zbyl jeden pondělní chleba a něco
dalšího jídla. Závěr tedy byl stejně úspěšný jako celá akce.
Jakou výpravu si tak naplánujeme na příští
rok? Trek kolem nepálských osmitisícových Annapuren a do buddhistických chrámů? V Peru k Huascaranu, na kterém v roce 1970 zahynula česká
horolezecká výprava? V Africe z tropů až na ledovcový vrchol Kilimanžára? V Rusku na Altaj, nebo na Kavkaz,
k čečenským separatistům? Nebo Vysoké Tatry? A co takhle přechod Krkonoš?
A mohli bychom vyjet i do Divoké Šárky …
Zpravodajství Agentury JJP (Jeden Jirka povídal)
·
Kajky strávily
tak roztodivná prázdninová dobrodružství, že nám na jejich zaznamenání nestačí
paměť (počítačová samozřejmě, na co hned nemyslíte?). Tak jen namátkou: Jana
s Maruškou se prý na drsném táboře v Posázaví koupaly v jakési
bahnité louži, Lucka s Fífou si užili Malou
Fatru letos dokonce dvakrát, Tereza odjela z Řecka a pak v něm
vypukly rozsáhlé požáry a Vítek se odjel zchladit do severské Skandinávie.
·
Jirka věnoval
část léta bádání v badatelně státního archivu,
kde našel řadu zajímavostí o hostivické historii. Tak starousedlíci pozor, aby
nevěděl něco pěkného o vašem pradědečkovi…
·
Laďka se tak
chystala na tábor, až na něj nakonec nejela. V den odjezdu jsem jí psal SMSku o stanech a obratem přišla odpověď: „Stany nebereme, Laďku nebereme.“ Laďka totiž podnikla dobrodružnou výpravu
českým zdravotnictvím.
·
K největším
urážkám prý patří výrok: „Ty fotíš jak Jirka.“ Agentura JJP
ale nevěří, že by někdo mohl fotit tak moc a tak skvěle…
Kde to bylo –
kde to je
Nový starý snímek slaví právě své 60. narozeniny. V roce 1947 totiž
byla otevřena nová mateřská škola vybudovaná z vyřazeného dřevěného
baráku. V této školce jsem byl ve svých předškolních letech jen párkrát na
divadelním představení a dnes už stavba vůbec nestojí. Kde že se ale celé půlstoletí
nacházela?
Starý
obrázek v Kajčím křiku 7–8? Neskutečně jednoduché, že? Škola a bývalá
Dlabačova vila (dům čp. 140) v Komenského ulici od jihu, před přestavbou
školy a výstavbou rodinných domů…
Kajčí křik –
zpravodaj oddílu mladých ochránců přírody KAJKY
HOSTIVICE
13. ročník – 178. číslo, vychází 3. září
2007
Za
nepodepsané příspěvky plně ručí svou klávesnicí Jirka
Kajky na internetu: http://www.volny.cz/kajky.hostivice,
http://www.volny.cz/kajcikrik
Činnost oddílu Kajky podporují SMOP ČSOP
z prostředků MŠMT ČR a město Hostivice
Přihláška na akci
Přihlašuji se k účasti na 24-hodinovce Až na dno
od 14. do 16. září 2007 ve Vraném nad Vltavou ve výpravě zajišťované oddílem
Kajky.
Jméno:
Souhlasím
s účastí mého dítěte na této akci.
Podpis rodiče: