Pozvánka oddílu KAJKY na akce o
prázdninách 2012
Druhé natírání
ptačí pozorovatelny
Druhý nátěr ptačí pozorovatelny u Litovického
rybníka je plánován v průběhu prázdnin. Pokud by někdo byl zrovna doma a
usoudil, že je vhodné počasí (dost sucho a teplo, ale ne moc horko) na
natírání, ozvěte se Jirkovi a nabídněte mu svou pomoc, jistě ji využije.
Tábor v
Tatrách od středy 15. do pátku 24.
srpna
Šesté slovenské dobrodružství v řadě
(2007 Malá Fatra, 2008 Slovenský kras a Slovenský ráj, 2009 Nízké Tatry, 2010 Štiavnické a Kremnické vrchy a 2011 Slovenský ráj) směřuje
zatím nejvýše – do Vysokých Tater. Podle projeveného zájmu počítám
s účastí sedmi trpaslíčků – Báry, Kačky, Pavly, Pepy, Adama, Vítka a
Jáchyma. Tito účastníci dostanou do půlky července táborový Kajčí křik (nejspíše
e-mailem), přihlásí se nejpozději do konce července. Táborový KK zatím nevychází, protože je třeba ještě ověřit a
naplánovat všechna ubytování, spojení, trasy apod. S nevelkou radostí (jsa
znám svým rezervovaným vztahem k vodě) slibuji jeden den v Tatralandii, ale jen v případě, že mě neuštvete
v kopcích... Účastnický poplatek bude stejně jako
v minulých letech vycházet ze skutečných nákladů, letos je příjemným přilepšením přislíbený příspěvek 500 Kč/účastníka od
ČSOP.
Po prázdninách začínáme schůzkou ve čtvrtek 6. září od 16:30 hodin
v klubovně. Podle potřeby svoláme na sobotu 1. září klubovní den. Zářijový
Kajčí křik s programem dostanete do schránek v posledním týdnu
prázdnin.
Stane se v klubovně…
Klubovna nebude zahálet ani o
prázdninách. Chystá se zde:
·
pondělí
9. až pátek 13. července – Jitčin příměstský tábor
·
sobota
28. července až pátek 3. srpna – výtvarné sympozium u Hostivických rybníků
Stalo se…
Pozorovatelna
natřena
Po třech malých, naprosto bezvýznamných, nic
neříkajících a lehko smazatelných plusech uděluji Báře, Katce, Pavle a Vítkovi
za tři hodiny práce při natírání ptačí pozorovatelny u Litovického rybníka
v neděli 17. června. Zvládli jsme potřebovat tři velké plechovky Luxolu,
dvě lahve s pitím a pět zmrzlin, ale pozorovatelna změnila barvu ze
světlého dřeva na tmavé dřevo a hlavně je chráněna proti povětrnosti. Protože
spotřeba barvy překonala očekávání (a ani jsme moc nerozbryndali), dokončení
části jedné strany, spár mezi podlahovými prkny, podlahových prken zespodu a
části schodiště zbylo na další den na Jirku a Alenu, za pouhé dvě hodiny měli
hotovo.
Ploučnice
zdolána
Závěrečná víkendovka směřovala do podobných
míst jako Ralský permoník před dvěma týdny – do okolí
Stráže pod Ralskem. Zvolili jsme netradičně dopravu auty, protože jsme po
školní akademii mohli odjíždět až v sobotu ráno a navíc jsme je
potřebovali pro přesun vybavení. Sestava odpovídala plánům na Slovensko, Pavel
měl prý pánskou posádku tichou, zato dámy v mém voze kromě poslouchání
hudby z MP3 radily s řízením a hodnotily
včerejší akademii (komu sedlo oblečení, jak vypadalo které vystoupení...).
V 11 hodin jsme již měli vše připravené a vypluli jsme z míst, kde
Ploučnice není o moc větší než Litovický potok (jen asi třikrát). Po úseku tak
akorát dobrém na rozcvičení přišla Průrva Ploučnice – soutěska přecházející do
tunelu, z něhož s lodí vyskočíte do jezera. Po obědě pod soutěskou
nás čekala klidná plavba do Mimoně, jen občas zpestřená příčným prahem a
nějakou tou vrbičkou. V Mimoni už jsme dobře věděli, kde najít cukrárnu,
posilněni jsme pokračovali k bývalému železničnímu mostu vlečky do
bývalého vojenského prostoru. Ten už se dost proměnil, na bývalé trati rostou
lesní jahody a ve svahu kolem borůvky, ale sanace znečištěných podzemních vod,
při níž byly v lese natahány hadice od jednotlivých vrtů, je již ukončena.
Letmým nahlédnutím do bývalého kulturního domu jsme již nenašli žádné nápisy,
na nichž by se dala trénovat azbuka.
Poslední úsek plavby patřil
k nejvýživnějším. Sólista Jirka se držel vzadu a na rozcestí dvou ramen
zvolil jiné, než ostatní, samozřejmě to horší. Příznivé bylo, že ubylo množství
vodáků až k nule, zato překážky byly stále veselejší – některé vrbičky
jsem projížděl pozadu, abych se pod ně vešel, mnohokrát jsem musel loď
nadlehčit, aby přejela přes kládu zrádně skrytou pod vodou, jednou mi dokonce
nezbylo než loď přetáhnout po břehu… Vybavovala se mi i slova, o kterých jsem
doufal, že je neznám... Pak se objevil další kmen přes
řeku a po břehu vedla vyšlapaná pěšinka. Odhodlal jsem se tedy loď přetáhnout,
ale když jsem se opět dostal k řece, voda tekla opačným směrem! Dostal
jsem se tak na konec toho ramene a zjistil od veselých vodáků (průměrně 2,5 promile
v krvi, pamatovali si jen veselá děvčata pár set metrů za sebou), že jsem Kajky
předjel. Tedy ony na mě čekaly a krátily si čas koupáním, ale když jsem se objevil před nimi, dost
jsem je překvapil. I ony si ale vrbičky užily, bez čekání jim trvaly poslední
dva kilometry plavby stejně dlouho jako předchozích 13 kilometrů.
Na tábořišti (oproti předchozím letům již
vybavenému jako kemp s bufetem) jsme postavili stany a uvařili večeři. Na
loňskou tradici vysypávání jídla (Vítek a Jirka na Slovensku) navázaly holky,
jejichž těstoviny jsme našli po návratu z cesty pro auta z velké
části kolem vařiče. I tak ale množství jídla stačilo, dokonce zbylo i na
Jirkovu snídani. Večer se nám příjemně usínalo při Pavlově hře na kytaru a
zpěvu.
Nedělní ráno jsme byli první ptáčata, zvládli
jsme se nasnídat, uklidit věci a přesunout auto tak, že jsme vyplouvali již
v 9 hodin, kdy mnozí ještě spali. Chybička se přesto vloudila – po chvilce
plavby kohosi napadlo, že neví, kdo vzal jídlo. Inu, nikdo, zůstalo
v autě. Včera opovrhované Jirkovy párky a Pavlova konzerva vepřového
najednou získaly na hodnotě, ale to předbíhám. Cesta se poklidně vinula loukami,
občas nějaké vrbičky, občas příjemné místo na koupání, k tomu Jirka potkal
(jak je na akcích jeho zvykem) tatínka Terky z Kajek, která s námi
nemohla, a kamaráda s jeho malými dětmi. Vzpouru mezi hákem a kapitánem
v posádce Jáchym – Vítek jsme vyřešili tak, že Jáchym se stal Jirkovým
háčkem a Vítek plul sám. Protože zároveň Pavla zkoušela kormidlovat Pavlovu
loď, vznikla tak vhodná chvilka na soulodění, do té
doby jsme na vodě znali jen pot a dřinu. Následovaly i další přesuny, takže
Vítek vytvořil posádku s Adamem a Pepa jel chvíli sám, až jeho loď
doplnila Pavla a do cíle dojel osamocen Pavel. Několik posledních kilometrů
jsme si opět užili vrbičky a kmeny skoro přes celou řeku, ale závěrečný sjezd
rozpadlým jezem účastníky trochu zklamal.
Úderem třetí hodiny a hlavně doplutím už
následovaly jen méně zábavné činnosti – sušení lodí, balení a tak, po příjezdu
druhého auta však došlo i na toužebně očekávaný oběd. Pak už jsme jen ve Stráži
vrátili lodě a odměnili se za skvělý výkon zmrzlinou a ujížděli jsme domů. Přes
zácpu u Mladé Boleslavi a na pražské Jižní spojce jsme se dostali domů
sice po Večerníčku a až v závěru televizních novin, ale ještě za světla. Kaččin pes ji uvítal radostným štěkotem, i když zpočátku to
znělo spíše jako varování psa-hlídače...
Fotky pocházejí tentokrát od Pavla, Jirkovy
se objeví někdy časem na kajčím webu.
Zpravodajství Agentury JJP (Jeden Jirka povídal)
·
Na školní
akademii vystupovaly z Kajek letos jen Bára a Kačka. Zvolily taneční
vystoupení a na jevišti měly tolik spolužaček a možná i nějakého spolužáka, že
jsem je málem přehlédl. Vždy dvojice vystupujících měla stejně barevné triko,
ale jak jsem zjistil bleskovým průzkumem veřejného mínění, této nápaditosti si
všimli jen ti nejpozornější, jako je třeba zpravodaj A-JJP.
Kačka a Bára zároveň patřily mezi nejaktivnější tanečnice na diskotéce po
školní akademii.
Kvíz akcí 2011/2012
Následujících
šest obrázků pochází z akcí uskutečněných v právě končícím školním
roce. Kdo odevzdá písemně správné odpovědi na schůzce ve čtvrtek 3. ledna 2013
mezi 17:00 a 17:30 hodin, získá sladkou odměnu.
1 
2 
3 
4 
5 
6 
Kajčí křik – zpravodaj oddílu mladých ochránců přírody KAJKY HOSTIVICE
18. ročník – 234. číslo, vychází 28.
června 2012
Za nepodepsané příspěvky plně ručí svou klávesnicí Jirka
Kajčí křik na internetu: http://www.kajky.cz/kajcikrik